středa 21. února 2018

Přírodní útvary

Minulý týden jsme si s dětmi povídali o přírodních útvarech - jak vznikají, jestli je poznáme na mapě a jaké útvary jsou k sobě inverzní. Snažili jsme se je všechny pojmenovat, mladší děti si tak procvičily i čtení názvů. Ve dvojicích jsme je poté vyráběli z modelíny a zbytek plochy jsme vylili vodou obarvenou modrým potravinářským barvivem. To bylo na celé práci to nejkrásnější. Největší radost, že to vyšlo! ;-)

Pokud máte o kartičky zájem, napište. Není to moje práce, ale před lety jsem je získala někde na internetu, kde byly volně ke stažení. Bohužel už nevím kde. :)







pondělí 12. února 2018

úterý 6. února 2018

Džungle doma

Na podzim jsem vyvěsila zprávu, že se ujmu všech opuštěných pokojových rostlin. Dostala jsem jich opravdu hodně - jedna byla dokonce zachráněná od popelnic.

Přišla mi potřeba zalézt si do džungle. :)








pondělí 5. února 2018

Člověk míní...

Zavalená nákupem se blížím k domovu. Všude po naší ulici létají chuchvalce peří. Ihned identifikuju katastrofu a mé dětské srdce se promění v detektiva. Jdu po stopě a najednou se obě lekneme - já a hrdlička celá od krve. Vyběhne zpoza sloupku, podběhne vrátka na čísi dvorek a zastaví se v rohu u garáže. Chvilku ji pozoruju a z detektiva se rázem stává zvířecí záchranář. Zvoním na zvonek, ale nikdo neotevírá. Co dál. Po chvilce mě napadne oslovit sousedy - advokátní kancelář. Kdosi mi bzučákem odzvoní a já se ocitám uvnitř pracovního procesu.

„Dobrý den, prosím Vás, nevíte, kdy se vrací Vaši sousedi z práce? Mně tam zaběhla hrdlička. Ona je zraněná a já ji potřebuju zachránit.“
Paní zvedne hlavu od počítače a intenzivně nechápe: „No..to jsou důchodci, většinou jsou doma, ale třeba neotevírají, že Vás neznají. A nebo si někam zašli. Tak to ještě zkuste..“.

Poděkuju, vycouvám ze dveří a zkouším to znovu. Nic. Chodím tam a zpátky. Z protějšího okna už mě zmerčila paní za záclonou. Je to jasný, jsem podezřelá. Znovu zvoním. Hrdlička se klepe v rohu a mně běží v hlavě obraz, jak tam mrzne zaživa (na noc předpovídají -7 stupňů). To mě burcuje k další akci.
Stisknu znovu zvonek advokátní kanceláře. Nejdřív jdou moje tašky, pak nakouknu i já. „Nezlobte se, já vím, že máte asi co dělat. Ale já tam toho ptáka prostě nenechám. Můžete jít se mnou jako svědek, že jim nic nekradu? Já si jen přelezu plot a vezmu tu hrdličku.“
Paní už zřejmě běží hlavou, s jakým magorem má co do činění, ale klidně vstane a v triku s krátkým rukávem si stoupne ke dveřím. Odložím nákup, sundám kabát a vyhrnu sukni. Ještě naposledy se rozhlédnu (ano, sousedka stále kouká za záclonou) a odhodlaně přelézám plot. Pomalu se blížím k vystrašenému ptákovi, představuju si ji už s teploměrem v zobáčku, zabalenou v dece. Ta to se mnou dneska vyhraje - má štěstí, že jdu náhodou kolem!

Už jsem téměř u ní, už jsem ji skoro spasila...
Kolem plotu projde rodinka se psem, hrdlička se lekne.. a uletí.
„Tak já jdu zase dělat něco normálního,“ rozloučí se paní advokátka, pokrčí rameny a zavře dveře.

Až zase budu někoho zachraňovat, dám vědět. Díky, čau! 


neděle 28. ledna 2018

Zamyšlení

„Přijmout svůj příběh může být obtížné, ale ani zdaleka ne tolik jako před ním celý život utíkat. Přijmout svou zranitelnost je riskantní, ale ani zdaleka ne tak nebezpečné jako rezignovat na lásku, sounáležitost a radost – prožitky, které nás činí nejzranitelnějšími. Jen když jsme natolik odvážní, že se vydáme zkoumat temnotu, objevíme nekonečnou moc svého světla.“
Brené Brown

Od roku 2016 jsem měla možnost pravidelného setkávání se svojí mentorkou Evou Lukavskou. Tím, že mi nabídla část svého volného času, se mi otevřela možnost lépe porozumět sama sobě jako člověku a zároveň také jako průvodkyni v Koventince.

Rolí mentora je především naslouchat, vnímat druhého, pokládat otázky a poskytovat podporu. Na setkání jsem vždy přicházela s konkrétními situacemi, které se mi ve škole dějí.

Přes podrobný popis situací jsem se dostávala ke svým pocitům a potřebám a následně vlastním návrhům. Díky Evě jsem si také celou situaci mohla zhodnotit, podívat se s odstupem a následně asi dva týdny situaci pozorovat, zkoušet jiný přístup a každou myšlenku si ihned zaznamenat. Většinou jsem si rychle došla k vlastnímu řešení. Když listuji zpětně svými záznamy, usmívám se nad situacemi, které pro mě byly v danou chvíli tak moc neřešitelné a někdy jsem z nich byla i zoufalá. Roční intenzivní práce mě výrazně posunula nejen na mé profesní, ale také osobní cestě.

Klíčové jsou pro mě tři základní kvality: svoboda – odpovědnost – důvěra. Nejen jako fráze, ale jako skutečné hodnoty života a spolupráce. Pokud chci svobodně žít a jednat, měla bych přistupovat ke zvoleným a svěřeným kompetencím s plnou odpovědností za své činy i rozhodnutí. S tím, aby se o mě mohli ostatní opřít a plně mi důvěřovat, aniž by byla nutná kontrola. Je to princip, se kterým je nutné se nejprve plně ztotožnit, abych jej mohla přirozeně předávat dětem nejen v Koventince. Kromě tohoto jsem si při setkáních upevňovala a zvnitřňovala ještě mnoho dalších kvalit, které jsou užitečné při řešení běžných denních situací ve škole.

Často jsem se chovala (ať už vědomě, či nevědomě) tak, že jsem otupovala své nepříjemné pocity. Ale to dlouhodobě nefunguje. Díky mnohým situacím jsem si uvědomila, jak důležité je být autentickou nejen ve vztahu k druhým, ale hlavně k sobě. Podívat se do sebe na své stinné stránky a pojmenovat si je nahlas. Přijmout je, ale zároveň se snažit pracovat na změně do takové míry, která je možná.

Důležité pro mě bylo také uvědomění si, jak zavádějící může být komunikace mezi lidmi, pokud není jasná a přesná. Snažím se více popisovat a nehodnotit, dívat se na složité situace jako na možnost získání nových zkušeností, i když je to občas bolestné, a hlavně si vytyčit vlastní hranice a nepřebírat odpovědnost za druhé.
Na zdánlivě banálních situacích se mi otevírala hluboko zakořeněná témata jako např. sebehodnota a sebeláska. Bolelo to a bolí to stále. Ale přece jen je teď něco jinak: rozhoduji se vědomě a sama za sebe – chci něco změnit.

Děkuji Evě za tuto možnost a těším se na pokračování!

Zároveň díky za následující reflexi. 



Chvála mentoringu aneb Jak může mentor díky menteemu růst

Již od roku 2005 mám štěstí, že mohu v určitých časových etapách fungovat jako mentor - tedy podporovatel a průvodce některých učitelů na ZŠ. Mentoring je forma kolegiální podpory na školách, která zatím není v ČR plně rozvinuta. Úkolem mentora je podpořit učitele (menteeho) v jeho růstu, při řešení problémů, které ve své práci pociťuje. Za výsledek spolupráce mentor odpovědný není (změna v osobnosti může nastat jen, když se pro ni druhý rozhodne), je však odpovědný za vedení procesu. V něm je učitel plně odpovědným partnerem. Proto je třeba, aby do mentorského vztahu vstupoval dobrovolně. Mentorské provázení nelze vnímat jako kontrolu, která slouží nadřízeným k získávání informací o práci učitele/menteeho.

Aby mentor mohl svoji roli naplnit, vstupuje při práci do 4 základních rolí: KOUČ, LEKTOR, EXPERT A FACILITÁTOR. Vyvažování všech rolí je někdy nelehký úkol, neboť v mentoringu se ukazuje, že pokud si druhý sám nepřijde na řešení své situace, sebelepší EXPERTNÍ RADA má krátkého trvání.

Když jsem v listopadu 2016 s radostí přistoupila na Lucčinu nabídku, abych ji provázela v mentorských setkáních, netušila jsem, jak moc bude pro mne téměř roční spolupráce významná. Vzhledem k tomu, že práce průvodkyně v komunitní škole má poněkud jinou podobu než práce učitele na většině běžných škol (kde jsem dosud jako mentor pracovala), byla i naše témata rozhovorů poněkud jiná, než s jakými jsem se dosud setkávala.

Práce v Koventince je důsledně stavěna na 3 kvalitách: SVOBODA, ODPOVĚDNOST A DŮVĚRA. Byla jsem si vědoma, jak moc důležité pro mě bude stavět i naše setkávání na těchto pilířích. To byla pro mě velká výzva. Vnímala jsem, že více než kdy jindy bude naše společná cesta o odvaze jít upřímně do svých niter. Nepůjde o technologie a didaktické analýzy výuky, jako spíš o osobnostně rozvojovou práci.

Moc mi v tom pomohlo, že se již pátým rokem zajímám o směr v humanistické psychologii - Nenásilnou komunikaci. Pokud se totiž podaří nastolit ve vztahu bezpečí, dochází k vzácnému jevu, kdy se oběma účastníkům vztahu daří s odvahou vstoupit do svého nitra a sledovat, pojmenovávat pocity a následně potřeby, které stojí za jejich stavem neladu, rozladu, zlosti…, ale i radostí, pohody souladu… Právě v těchto okamžicích je ale člověk schopen nejvíce porozumět tomu, co se v něm děje, co potřebuje změnit, co si uvědomit.

V tomto duchu se odehrávala většina našich setkání, v nichž jsem byla svědkem vzácných okamžiků pojmenovávání podstatných objevů. Děkuji Lucce za důvěru, za možnost být vedle ní a provázet ji. V těchto setkáních jsem si zatím nejvíce byla vědoma své role kouče, který jen je, empaticky naslouchá, někdy mlčky, někdy zrcadlí pocity, potřeby a občas položí otázku. A pak se vše dělo neskutečně autenticky a hluboce. Po 15. setkání, kdy jsme se dohodly na odmlce, jsem si uvědomila, jaký jsem dostala dar. Dar odvážně být odvážně sama v sobě, naslouchat Lucce a také sama sobě. Pak se proces děl, bez tlaku, násilí…


Vím již delší dobu, ale nyní jsem si to jen potvrzovala, že pokud vnímám nějaký problém ve svém životě, podstatné je najít si čas a sama či s průvodcem se podívat do svého nitra. Co ve mně žije, volá a já to neslyším. Empatické zastavení se sama se sebou je tím prvním důležitým krokem na cestě k tomu empaticky být s druhými. Moc za všechna setkání děkuji a těším se na brzké pokračování. ev

neděle 14. ledna 2018

Gumička s dredy

Nabídla jsem holkám ve škole novou techniku, kterou jsme ještě nezkoušely - metodu mokrého plstění. Vytvořily jsme si tak gumičku do vlasů s barevnými dredy. 

Potřebujeme:
  • barevnou ovčí vlnu
  • bublinkovou fólii
  • mističku s vodou
  • mýdlo
  • gumičku
V mističce si připravíme mýdlovou vodu, na stůl rozložíme bublinkovou fólii (hrubým povrchem nahoru). Vezmeme cca 30 cm dlouhý silnější pramen vlny a rukama lehce navlhčíme. Položíme na fólii a válíme. Vlna se tak bude postupně zaplsťovat. Je důležité, aby nebyla úplně mokrá (aby se dala ždímat). Trvá to delší dobu, cca 15 - 20 min. Jakmile bude pramen zaplstěn (poznáme tak, že bude jednolitý), vypereme jej ve studené vodě a necháme uschnout. Nakonec pramen přehneme napůl, uděláme očko a kolem gumičky jím protáhneme oba konce.






pondělí 8. ledna 2018

Hýbat se, hýbat se, hýbat se!

Z her Petera Živého jsem si odnesla mimo jiné také myšlenku, že nejdůležitější pro děti je učit se hýbat, chytat, skákat, být přítomen ve svém těle a znát jeho možnosti. Mít prostor vše vyzkoušet a každou chvíli tak moci posunout své hranice a začít si věřit. Učení intelektuální je až druhotnou fází a s pocitem vlastní hodnoty a zkušenosti, že já JSEM a MOHU vše dokázat, to jde mnohem rychleji a kvalitněji.

Když dítě nemá pocit, že je hodnoceno za to, jestli kotrmelec udělá na jedničku, nebo dvojku, jestli má při přemetu stranou dostatečně natažené nohy, nemá strach. Tím pádem je otevřené a motivované zkoušet vše dál. Protože tou motivací je jen jeho vlastní přesvědčení, že na tu zeď chce vyskočit a k té tyči se chce přitáhnout.

Hýbu se, protože mi to dělá radost. Ne proto, že mě za to někdo hodnotí.











pondělí 1. ledna 2018

Vánoce a Nový rok..

.. sami, s kamarády, sousedy a rodinou. Bylo tam všechno!

Těším se na nové výzvy i příležitosti, přátelství a pozorování světa! Otevírá se šestý rok mého blogu.

Ať se vám daří!

„Bože, jak jednoduchý recept na šťastný život -  to, co děláme, dělat z lásky k věci.“
                                                                                                                                               Karel Čapek

Sedlecko, u Berounky












jezero Laka



býv. Hůrka